Mohla bych tě požádat o doporučení?

“Michale, mohla bych tě prosím požádat o doporučení?”,
přistává mi v mailboxu. Rozbuší se mi srdce, tělo se připravuje na stres. Čeká konflikt.
Jak připravuji odpověď, hlavou mi projede vzpomínka:

Před pár lety jsem se v New Yorku staral o Johna. Miliardáře s Alzheimerem.
Jeho syn, Bill, který byl na vozíčku, mě požádal, abych mu vymaloval pokoj.
“Michal, I would not ask you for such a favor should I not like you. But I do”.

To je správná logika. Proboha proč mě teď žádá někdo o doporučení, které NEMOHU dát???? Ani nechci.

Teď, čelící prosbě velmi seniorní manažerky, která to u nás naprosto projela, hlava jede:
Slušnost? Upřímnost?
Vítězí pragmatická upřímnost.

„Milá Jani,
Bohužel, doporučení ti nemohu dát. Firmu jsi za čtyři měsíce, jako ředitelka biz dev, stála 480 tisíc. Přinesla jsi zakázky za 60 tisíc. Prodělali jsme na tobě zhruba 420 tisíc.

Prosím, ať mi nikdo nevolá ve tvém zájmu. Jako člověk si prima, chytrá a přátelská, ale z hlediska businessu ti doporučení nemohu dát. Moc se omlouvám, snad chápeš.“

To nejcennější, co v businessu máme, je naše jméno.
Zvažujte, při doporučení, komu jej dát. Já jsem v tomto nekompromisní.