Spal v New Yorku na nádraží, vystudoval školy za milióny

Převzato z: pracebavi.cz

Pochází z běžné severočeské rodiny, která by si vzdělání za miliony korun nemohla dovolit. První větší peníze si Michal Vydržel vydělal na konci devadesátých let po střední škole, kdy rozjel vlastní reklamní agenturu. Ta ale skončila, když jí odešel největší klient a také kvůli neopatrnému hospodaření. Michal si půjčil 500 dolarů od kamaráda a vydal se do New Yorku. Po velice obtížných začátcích v USA vystudoval prestižní univerzity, a nakonec i díky nim získal peníze a zkušenosti, které teď po více než patnácti letech za oceánem zúročuje zpátky v Česku. Během našeho povídání v pražské centrále firmy Monster Career CZ, která od loňska šéfuje, bylo znát, že je Amerikou hodně ovlivněný. Nejen tím, že bezchybnou češtinu občas prokládal angličtinou, ale hlavně úplně otevřeně mluví o svých neúspěších a umí je po vzoru amerického snu postupně přeměnit v úspěchy.

Jak jste v New Yorku s pár set dolary v kapse začínal?

Skrz skupinu Česi v NYC na Xchatu jsem si hledal, u jakého Čecha bych mohl přespat, a když nebylo kde, spal jsem na nádraží. Pak jsem se staral o člověka s Alzheimerem a pomáhal uklízet Walmart. Znám asi deset způsobů, jak sundat žvýkačku z podlahy. To bylo něco na moje vysoké sebevědomí.

Na co jste u toho myslel?

Stejně jako u maratonu: „Ještě jeden krok, pak další a jednou se díky tomu dostanu na Harvard“. To mě hnalo, že mě jednou tenhle příběh dostane na nejlepší školy na světě.

Jaký byl ten další krok ze supermarketů?

Pomohlo mi velké štěstí. Šel jsem do knihovny, kde mi knihovnice řekla o Berea College se stipendiem pro všechny, kteří se tam dostanou. Stipendium bylo kolem 150 000 dolarů, ale vybírali asi jen 30 z tisíců zájemců. Berou tam studenty, kteří mají nadprůměrné výsledky, ale jejichž rodiče zároveň nevydělávají víc než 30 000 dolarů ročně. Když jsem pak viděl těch dalších 29, kteří se dostali, tak jsem se divil, jak byli všichni skvělí. Měl jsem dobré výsledky, ale taky kliku, že tam v tu dobu potřebovali doplnit někoho ze střední Evropy, a já byl jediný Čechoslovák. Pomohlo mi asi i to, že jsem byl členem Mensy. Škola mi dala i práci, měl jsem tam čtyři roky zajištěné všechno.

Jakou práci jste tam při studiu dělal?

Nejdřív uklízeče, například v šatnách basketbalistů. Později se o mně díky jednomu projektu, který jsem na škole vymyslel, dozvěděl člen dozorčí rady školy Bill Gruver, a řekl mi, že mi může pomoci dostat se do banky Goldman Sachs. Bill řídil Global Equities division v GS a měl na Wallstreetu velký vliv. Strávil jsem tři měsíce na newyorské burze (the NYSE). To byla jediná práce, kvůli které jsem brečel.

Co vás rozbrečelo?

Stres. Obchodoval jsem akcie Verizonu, ty se propadaly, já to nestíhal, a tam se s vámi nikdo nemaže. Vezmou vás za kabát, vyhodí vás ven a dají tam jiného obchodníka. Chyby tam stojí opravdu hodně peněz. Po vystudování školy jsem dostal nabídku od Morgan Stanley, kde jsem byl dva roky.

Taky jako obchodník?

Ne, to už jsem měl klasické kancelářské místo a zabýval jsem se analýzou akcií, hypoték a jiných půjček. Byl to taky nápor, cítil jsem se provinile, když jsem šel pozdě večer domů, protože spousta dalších lidí ještě pracovala. Přesto to nebylo na velké vyskakování, bydlel jsem se spolubydlícími, New York je drahý. Vydělával jsem něco kolem 55 tisíc dolarů hrubého ročně, což tam bylo tak na uživení. Poprvé jsem měl pocit, že už jsem něco dokázal a můžu se vrátit do Čech. To byl rok 2004. Tou dobou jsem si ale taky usmyslel, že se dostanu na Harvard. Z minuty na minutu jsem překopal úplně všechno. Spolubydlícím jsem řekl, že končím s večírky. Každý den jsem přišel večer z práce, šel jsem běhat a tři hodiny jsem pak ještě studoval. Než jsem odletěl do Čech, udělal jsem zkoušku, takzvaný GMAT, což je podmínka pro to, aby se člověk mohl dostat na prestižní univerzitu. Byl jsem mezi dvěma procenty nejlepších studentů, což mě kvalifikovalo na nejlepší možné školy.

Jak se podařil návrat do Čech?

Byla to nakonec jen krátká etapa, pracoval jsem pro ČSOB. Ale tím, že jsem se pak brzy dostal na MBA programy, jsem se vrátil do školy. Finální rozhodování bylo mezi francouzským INSEAD programem a americkou University of Virginia. Virginia a Harvard jsou jediné školy na světě, které mají 100% metodu “case studies”.  O francouzském MBA se ale říkalo, že je nejtěžší se tam dostat, pak už je to snadné. Kdežto na Virginii je těžké se dostat, a ještě těžší ji udělat. To mě lákalo mnohem víc. INSEAD jsem odmítl a šel na Virginii. Dva roky jsem od rána do večera makal, a seznámil se i s blízkým přítelem Andrejem Kiskou, se kterým teď propagujeme Virginii v ČR. Andrej byl tehdy na undergrad, #1 business škole ve státech.

Tam jste získal také stipendium?

Na Virginii jsem dostal částečně stipendium a částečně jsem si školu platil půjčkou na studia. To bylo asi za 2,5 milionu korun. Vzal jsem si ji od Bank of Amerika. Když k té půjčce přičtu i stipendia, tak mě vzdělání v Americe stálo dohromady v přepočtu 8,5 milionu korun.

Jak jste ho zúročil?

Nejdřív a nejvíc asi prací pro Microsoft. Ten přišel, když mi bylo 32 a byl jsem v polovině MBA programu. Do školy tam chodí firmy od prvního dne recruitovat studenty. Není to klasické interview, protože filtr je udělaný už přes školu. Takže lidé z firem studenty lákají, berou je na večírky, je to všechno úplně převrácené. Přijela tam i třeba žena z HR Microsoftu, která brala studentky, ale i partnerky studentů na zábavné akce, protože moc dobře věděla, že partnerky na výběr práce mají také vliv. Je to úplně jiná kultura. Když jsem projevil zájem o Microsoft, poslali mi letenku, na týden zaplatili hotel pro mě i ženu, abychom se podívali, jak vypadá Seatle a Redmond. Tam má Microsoft centrálu.  Rafinovaně to dělají v létě, protože to tam je nejhezčí. Prší tam jinak fakt hodně.

Co jste pak v Microsoftu dělal?

Potřeboval člověka, který bude v leadership teamu a bude dělat analytiku všech obratů společnosti (tehdy asi 60 miliard USD). Byl jsem nejdřív na stáži, po které několika z nás nabídli, jestli tam chceme pracovat dál. Tehdy naši skupinu top 50 MBA studentů (z Virginia, Harvardu, Yalu, atd.) pozval k sobě domů i Bill Gates. Byl to rok, kdy odstupoval, bral si tam takhle studenty naposledy. Když jsem věděl, že mám předjednanou tuhle práci, tak jsem se vrátil do školy. Půl roku jsem strávil na výměnném programu na MBA v Paříži. Později jsem do Microsoftu nastoupil a strávil tam devět let.

Proč vás lákalo po první škole dál studovat?

Jsem závislý na úspěchu a věřil jsem, že nejlepší MBA na světě mi dá vše, co k tomu potřebuji. MBA mi dalo mimo jiné i vyšší plat, asi trojnásobný proti době, kdy jsem pracoval v New Yorku. Ale vyšší plat považuji už pouze za „side effect“.

Co vás pohání a motivuje?

Chci co nejlíp využít čas, který mám k dispozici. Největší úzkost jsem měl, když jsem někdy v práci cítil, že makám tak na třicet procent. Pracovně mě to žene nahoru a stejně nejsem spokojený. Žene mě i obava o zabezpečení rodiny a jiné strachy. Mám také vizi něco velkého vybudovat. Třeba v hokeji, který celý život hraju, to ale nemám, tam si užívám hru, úspěch tam není to hlavní.

Co vám úspěchy dávají?

Je to stejné, jako když člověk běží maraton. Chci si prožít tu bolest, dřinu a věřím, že díky ní budu lepší. Baví mě ten proces. Lákají mě pořád nové cíle a nejlépe ty, o kterých někdo říká, že jsou těžké nebo nemožné. Teď třeba zrovna plánuji maraton, ale v Bostonu, kam se mohou kvalifikovat jen běžci, kteří uběhnou maraton pod 3 hodiny deset minut. Prostě to dám. Jiná cesta není.

Máte při svém tempu čas na soukromý život?

V Americe jsem byl s manželkou, která má tři vysoké školy. Dodělávala si odtamtud doktorát na VŠCHT a mimo to tam měla víc času na sebe a na rodinu. Máme spolu dvě děti, ale po návratu do Čech jsme se oba naplno pustili do kariéry a rozvedli se. Neuměli jsme tady spolu žít. Soukromý život pro mě při náporu Monsteru, střídavé péči o dvě děti, a tréningu na maraton téměř neexistuje.