“Jednou na tom budu stavět. Jednou mě to dostane daleko. Jednou se mi to bude hodit“.
Brblal jsem si vždy pro sebe, když jsem s koštětem projížděl uličky Walmartu.
Jednou...
“Jednou na tom budu stavět. Jednou mě to dostane daleko. Jednou se mi to bude hodit“.
Brblal jsem si vždy pro sebe, když jsem s koštětem projížděl uličky Walmartu.
„Michale, tohle jsou ty začátky, kterými si musí každý projít, aby na nich mohl stavět”, říkal jsem si, když jsem odlepoval desátou žvýkačku z podlahy.
Každý den. Kromě 24. prosince. Od půnoci do rána.
Uličky Walmartu, čínské polévky a o přestávkách se učit anglicky.
Tisíce lidí teď přišlo o práci. Před týdnem mi volal bývalý manažer jedné banky, že potřebuje poradit, ale jestli se nebudu zlobit, že může jen po čtvrté hodině.
„Víte, ja vyskládávám zboží v Albertu“, uvedl svůj důvod.
A tak to někdy v životě je.
Jednou jste nahoře, jednou dole.
A to je v pořádku. Život vám dává to, co zrovna potřebujete.
Buďte hrdí na to, co teď děláte, ať je to cokoliv, protože to tvoří vaši cestu. Tvoří to vás.
Dělejte to s pokorou, buďte vděční za jakoukoliv příležitost.
A že si k Vánocům nekoupíte drahý parfém, a že vaše děti nepůjdou na prestižní školy? No a co, svět se neposere a ony si poradí.
Držte se! Fandím vám!
Vám, co teď vyskládáváte regály, desinfikujete v mekáči kuchyň a pokračujete ve vaší cestě. Jsem na vás hrdej.